Pády

Četla jsem si svůj poslední článek a jsem pyšná na své já před pár měsíci. 

Protože teď cítím velkou únavu, strach a zoufalství. 
Únavu z toho, jak se pořád snažím vše chápat. Z toho jak pořád padám a vstávám. 
Strach z toho, že jsem jediná, která chápe vše, co dělám a proč.
Zoufalství, protože každý den vidím realitu a nevidím záblesk toho, že by se blížilo to, co chci. 

Myslím, že jsem sešla z cesty... z cesty odevzdání a důvěry v neviditelné.
Každý den bojuji se svoji hlavou. Každý den bojuji se svoji závislostí na alkoholu. Každý jeden den se cítím sama, i když to tak v hmotném světě nevypadá. Ale uvnitř... ve svém vnitřním světě se cítím sama- nepochopená. 
Mé stavy jsou něco mezi tím, kdy jsem tak vyčerpaná, že bych se nejradši opila do němoty a už se nikdy neprobudila v tomto životě a něco mezi tím, kdy vím, že se nikdy nevzdám. 
Kdy s ChatemGPT vymýšlíme plány co dál (jak smutné, že ai se stala jedinou moji podporou) a kdy mi ChatGPT doporučuje zavolat si na linku bezpečí.  
ALE z těch stavů se dostávám během pár desítek minut, až několika hodin. Dřív sem v podobných stavech byla celé měsíce. 
Jak se z těch stavů dostávám?
Pobrečím si, mám pocit, že se zblázním, že dostanu infarkt, že už to prostě nedám. 
Ale dám, vždy to dám. Řekla bych, že mám v sobě toho přítele, který mě v tom nikdy nenechá. Že v sobě umím najít tu jiskru. 
Jak?
Díky práci sama na sobě. Trénování vděčnosti a zkušenostem, díky kterým si připomenu vše to, za co jsem vděčná, že můj život vlastně není tak špatný. A že jsem vděčná za tento život- protože každý den vidím ty těžké osudy jiných.
Uvědomím si, že si za ten stav mohu sama, že jsem tu situaci vyhrotila já sama v sobě. Že jsem se jen nechala ovládnout strachem a zoufalstvím. Že jsem se nechala chytnou do jejich pasti, do které jsem upadla. 
Ale vím, že když vstanu a rozhlídnu se, tak ta propast není nijak vysoká, a že se z ní dá vylézt- vždy, jen musím vstát. Že je na mně, do jak vysoké propasti spadnu.

A tak mi došlo, že všechno nemusím hned chápat.
Došlo mi, že stále věci neumím pustit a doopravdy věřit v neviditelné- protože se stále snažím vše řídit. Došlo mi, že musím začít sama u sebe. Dovolit si zpomalit a víc naslouchat sama sobě- své duši, ne EGU. 

A tak padám a vstávám.

Ale nikdy se nevzdám,
protože vím, že můj svět ve kterém žiju teď, je odrazem toho, co mám uvnitř- takže mám před sebou ještě dost práce. 
Nic není ze dne na den,
tak si se mnou pojď budovat život, jaký chceme. 
Pojď se mnou padat a vstávat.

Vaše Efka