Myšlenky mají velkou moc

Je to jízda. Opravdu. 

Od doby, kdy jsem začala poslouchat samu sebe/co cítím/ co chci, tak se dějí věci. 
Uvědomovala jsem si to každou směnou v práci, kam jsem v květnu nastoupila. Už od první směny to ve mně křičelo: "Co to sakra děláš se svým životem?! To takto nejde! Už ne!" 
Trvalo mi to necelý měsíc. Nejenže to ve mně křičelo, ale i moje tělo mi opět dalo najevo, že takto ne. 

Během několika směn, jsem měla své ruce opět v katastrofálním stavu (atopický ekzém). 
A tak... i když mi to bylo hrozně blbý, protože jsem se  už zaučila, i když tam byl docela fajn kolektiv, tak jsem konečně dala na první místo sebe! 
Jenže co dál? Jako každý mám nějaké finanční povinnosti. 

A tak jsem se vydala těžší, ale pro mě svobodnější cestou (podnikání, brigády). 
Začala jsem být mnohem víc vděčnější a šťastnější, i když moje staré já by se utápělo v depresích, protože by usoudilo, že nejsem v nejlepší situaci. 

A proč mají myšlenky velkou moc?
Díky vděčnosti se dějí "malé" události, které se jen tak nedějí.

Z mého života:
1. Úplně cizí paní na ulici mi řekla, že mi to sluší.
2. Zákaznice mi jen tak pro radost složila básničku. 
3. Mám štěstí na skvělý zákazníky v oboru, kde se moc často nestává, že by byli lidi milí a vděční. 
4. Často vídávám stejná čísla- potvrzení, že vše jde správným směrem. 
5. Náhodné situace, které zapadají do sebe. 
6. V těžší den sem uviděla, že měl pán v peněžence na papírku napsáno: "Vesmír"

Neříkám nic, že občas nesklouznu ke starému vzorci myšlení, zvlášť, když sem více v prostředí, kde se točí x lidí a dělám něco, co úplně nechci, ale zatím mi nevydělává to, co mě naplňuje. 
Ale dokáži být více v klidu, naslouchat lidem, snažit se je neodsuzovat na první dobrou, když je vlastně vůbec neznám. 

Co tím vším chci říct?
Že je na nás, kam vložíme svoji energii. 
Že je na nás, čemu budeme dávat pozornost. 
Že je na nás, jak se chceme cítit.
Že je na nás, jak se rozhodneme,
jak naložíme s tím, když jsme v něčem,
co nám není úplně příjemné,
co nás bolí a trápí. 

Na sockách vždy vidím (když někdo natočí něco na toto téma) komenty typu: Aha a co to dítě, co umírá?
A co ta žena, která byla zná*ilněná apod.

Toto jsou hodně těžké osudy. A pro nás je hrozně těžké chápat/ přijímat utrpení druhých.
Chápu tyto názory, taky jsem takové měla a sama občas brečím a trápí mě, že někdo tak moc musí trpět. Už od puberty jsem měla problém s tím, kdy jsem se trápila a jakobych cítila bolest celého světa, bylo to neúnosné. 
Ale teď už věřím, že každá duše si vybírá svoje životy/osudy, což někteří opět nepřijímají, protože: Proč by si někdo chtěl vybrat bolest a utrpení?
Duše nevidí bolest/utrpení, duše vidí lekci, díky které se posune dál. 
Každý z nás máme jiný osud, jiné životní lekce. 
Vysvětlení typu: Ten má smůlu, ta má štěstí- se pro mě stalo něco, co mi jako odpověď prostě nestačila.

Je pro mě teď mnohem jednodušší řešit své nezdary v životě- trvá mi už pár hodin, dnů, kdy se třeba polituji, zafňukám si: ˇ"A proč zrovna já? A já už nevím jak dál. To nedám." 
Ale pak vstanu a kouknu se na to jinak a většinou přijdu na to proč se mi to děje, nebo se to snažím vyřešit.
Pokud opravdu nevím, tak se mi už několikrát osvědčilo: Nechat to na Vesmíru, on to zařídí, protože já na to nemám kapacity.
A opravdu to vyřešil.
Ale není to tak jednoduché, protože se člověk musí umět odevzdat, nechat se vést, opravdu to odložit a důvěřovat (což pro člověka, který je posedlý sebekontrolou není easy).

Takže jo, je to jízda.
Není to jednoduchý (kolikrát napíšu ještě slovo jednoduchý?), protože ty zastaralý vzorce jsou v nás dost zažraný a přenastavit je je cesta... dlouhá. Ale stojí za to.

Za co jsi dnes vděčný/á?

Vaše Efka